Cílem reformy společného azylového systému musí být reálné snížení počtu příchozích

Ve dnech 8. – 9. prosince 2016 se v Bruselu schází Rada ministrů spravedlnosti a vnitra (JHA). V pátek se bude letos naposledy projednávat reforma Dublinského systému, kterou navrhuje Evropská komise, a další opatření související s migrační krizí, včetně povinného relokačního mechanismu (kvót).

„Jak dokázala migrační vlna z roku 2015, aktuální Společný evropský azylový systém (CEAS) je připraven poradit si řádově s několika set tisíci žádostmi o azyl ročně. S tímto předpokladem byl také dříve designován. Jeho reforma však nepřináší žádný funkční nástroj, který by dokázal tuto kapacitu Evropské unie navýšit.

Pilířem návrhů Junckerovy Komise je i nadále povinný relokační mechanismus (kvóty), a to i přes zřejmý nedostatek politické vůle mezi členskými státy i odpor samotných žadatelů o azyl. Zatím neexistuje mechanismus, jak je přinutit zůstat ve státech, kde žít nechtějí. Z čísel vyplývá, že proti zdaleka nejsou jen země Visegrádu. Dosud bylo relokováno 8 100 lidí ze slíbených 160 000 a například také rakouský ministr zahraničí Sebastian Kurz se vyslovil pro zrušení celého povinného mechanismu. Povinný relokační mechanismus je tedy politicky neprůchodný. Za druhé, je více než zřejmé, že mezi členskými státy a zejména mezi občany Evropské unie, kteří vyjadřují stále rostoucí podporu anti-imigračním stranám, není politická vůle přijímat vyšší počet žadatelů o azyl.

Hlavním cílem reformy Společného azylového systému by tedy nemělo být spravedlivé sdílení břemena, které – i kdyby zázrakem zafungovalo – nijak neumenšuje břemeno samotné (a to platí jak pro relokační mechanismus, tak navrhovaný rámec pro přesídlování azylantů přímo ze třetích zemí). Cílem musí být reálné snížení počtu příchozích žadatelů o azyl a samozřejmě také počtu příchozích neregulérních migrantů. Evropská unie si musí zvyknout na to, že počet lidí v evropském sousedství, kteří budou mít zájem přijít do Evropy, zůstane vysoký. A musí najít efektivní opatření vůči tomuto tlaku, aby udržela počet azylantů v členských státech EU na původní nízké úrovni.

Abychom tohoto dosáhli, nevystačíme si s vnitřními opatřeními, ačkoli se může zdát jednodušší je prosadit. Klíčová je spolupráce se třetími zeměmi v evropském sousedství. V tomto smyslu lze přivítat návrhy Evropské komise, které jsou součástí předkládaného procedurálního nařízení, ale nezískaly si zdaleka takovou mediální popularitu jako relokační mechanismus. Jedná se o nahrazení národních seznamů bezpečných zemí původu a třetích bezpečných zemí seznamy evropskými a zejména jejich rozšíření, které má následně vést k rychlejšímu posuzování a zejména rychlejšímu odmítání těch žadatelů, kteří přicházejí ze zemí mimo Evropskou unii, kde mohli získat bezpečný azyl.

Nezbytnou podmínkou toho, aby tento systém zafungoval, jsou zaprvé funkční readmisní dohody se třetími zeměmi (zatím je úspěšnost readmisí na úrovni EU stále jen 40 %) a za druhé aktivní role Evropské unie při vytváření podmínek pro bezpečný azyl v těchto zemích. Znamená to zejména finanční podporu, ale také přímo budování evropských azylových center a bezpečných zón na území těchto států, jak nedávno navrhoval také německý ministr vnitra Thomas de Maizière. Řešení migrační krize totiž neleží v přerozdělování hrstky žadatelů uvnitř Evropské unie, ale v masivní pomoci (finanční, ale také personální a administrativní) v regionech, kde se už nyní nachází většina uprchlíků a vnitřně vysídlených – v Africe i na Blízkém východě.

Evropská unie má před sebou obrovský kus práce, který si bude žádat efektivní (i flexibilní) solidaritu mezi členskými státy. Toto společné evropské úsilí by nicméně nemělo být podmiňováno vysokými počty příchozích a aktivováno pouze v období krizí, jak uvádějí slovenské „scénáře efektivní solidarity“ z listopadu letošního roku. Naopak by vzhledem k demografickým, politickým i environmentálním prognózám v regionech Afriky a Blízkého východu mělo být vnímáno jako nezbytná dlouhodobá prevence budoucích migračních krizí. Chybný postup, kdy se Evropská unie dlouho nezabývala vytvářením bezpečného pásma pro uprchlíky v evropském sousedství, protože počty žadatelů v EU zůstávaly relativně nízké, bychom už po migrační krizi roku 2015 neměli opakovat.“

Návrh think-tanku Evropské hodnoty na reformu udržitelného imigračního a azylového systému včetně jeho shrnutí najdete zde.

mb

Markéta Blažejovská, socioložka Programu pro soudržnou společnost