Search
Close this search box.

Budoucí šéf Komise – kdo je Juncker?

Dne 27. června 2014 byl lídry členských zemí EU v rámci summitu Evropské rady navržen kandidát na předsedu Evropské komise (EK). Stal se jím bývalý lucemburský premiér a předseda Euroskupiny Jean-Claude Juncker.

Jeho nominace podle mnohých představuje významný krok pro posílení demokracie EU, neboť reflektuje výsledky květnových voleb do Evropského parlamentu (EP). Poprvé tak byl navržen tzv. Spitzenkandidat (hlavní kandidát) vítězné pravostředové Evropské lidové strany. Pro Spojené království to však znamená ponižující porážku, neboť David Cameron bojoval za blokování jmenování Junckera ve snaze uklidnit britské euroskeptiky. Čeho se Velká Británie obává? Kdo je vůbec Jean-Claude Juncker a jaký bude předseda Evropské komise?

Juncker je ve svých 59 letech matadorem evropské politiky. Někdy bývá označován jako legenda Evropské unie. Zvolení do čela Evropské komise je vyvrcholením jeho dlouholeté politické kariéry, během které vystřídal řadu funkcí. Svou kariéru spojil především s eurem a stal se velkým zastáncem evropské integrace, čímž se nevyhnul řadě kontroverzí.

Juncker coby federalista

Přestože je mnohdy Juncker považován za federalistu, podle finančního editora Pierra Leyerse z deníku Luxemburger Wort jde o zavádějící tvrzení, neboť „prosazuje hlubší integraci, nikoli evropský superstát“. Sám sebe Juncker prezentuje jako zarputilého obhájce sjednocení evropského kontinentu, ke kterému má dojít prostřednictvím prohlubování evropské integrace, která by odstranila byrokratické překážky a zmatečnost Unie. Evropa je podle Junckera především o sdílení společných hodnot: „Hlavní předností Evropy je tolerance a společný zájem jeden ke druhému. Evropa je pak také projevování lásky k druhým.“ Juncker je velkým odpůrcem dělení Evropy na severní a jižní státy. Je přesvědčen o nutnosti vybudování mostů [a] vytvoření konsensu v Evropě.

Jean-Claude Juncker „prosazuje hlubší integraci, nikoli evropský superstát.“ Foto zdroj: wikimedia.org

Oddanost evropskému sjednocení vychází z politické tradice Lucemburska, které je jedním ze zakládajících členů ESUO a rodištěm Roberta Schumana, jenž je spolu s Jeanem Monetem považován za zakladatele Evropské unie. Juncker bude v pořadí již třetím lucemburským předsedou Evropské komise, před ním tento úřad zastávali Gaston Thorn a Jacques Santer.

Juncker coby lucemburský politik

Pozitivní postoj k evropské integraci a podpora sjednoceného kontinentu vychází i z jeho osobní zkušenosti. Juncker se narodil v roce 1954, vyrůstal tedy v období, kdy se Evropa teprve vzpamatovávala z druhé světové války. Během války bylo Lucembursko pod okupací nacistického Německa, Junckerův otec tak musel nedobrovolně narukovat do wehrmachtu. Tato zkušenost ho usvědčila v názoru, že utrpení generace jeho otce se nesmí na evropském kontinentu opakovat. Na historickou perspektivu evropského projektu upozorňoval i během své kampaně na předsedu EK, kdy získal příležitost „hovořit opět o skutečné Evropě, Evropě, která byla vytvořena a vymyšlena těmi, kteří se po druhé světové válce vrátili z koncentračních táborů a z bojiště, a vytvořili tento politický program“.

Odkaz svého otce, oceláře a odborového aktivisty, lze spatřovat i v jeho sociálním cítění, někdy je označován za největšího socialistu mezi křesťanskými demokraty. Je silným zastáncem Evropské „solidární unie“, tedy snahy zvýšit životní úroveň v nejchudších regionech a odvětvích.

Junckerovým jediným koníčkem vedle čtení knih je politika. Není proto divu, že do lucemburské Křesťanskosociální lidové strany (PCS/CVS) vstoupil už ve dvaceti letech. Jeho politická kariéra nabrala brzy rychlý spád. Po úspěšném ukončení studia práv na Štrasburské univerzitě se ve svých 29 letech stal ministrem práce ve vládě Jacquese Santera, pozdějšího předsedy EK. V roce 1989 strávil dva týdny v komatu po vážné autonehodě, přesto se v ten samý rok dokázal stát ministrem financí. Dosavadního vrcholu své kariéry dosáhl o šest let později, když se ve svých čtyřiceti letech stal poprvé předsedou vlády. Na tento post byl znovu zvolen v letech 1999 a 2004,přičemž po většinu času zároveň zastával i pozici ministra financí. Právě výrazný vzestup finančnictví je jedním ze zanechaných odkazů Junckera. Za jeho vlády se Lucembursko stalo bankovním a investičním centrem. A tamní občané patří mezi nejbohatší v Evropě v přepočtu na obyvatele.

Konec jeho vlády byl způsoben kauzou lucemburské tajné služby, po které musel v prosinci 2013 po 18 letech v čele Lucemburska odstoupit ze svého úřadu, stal se tak vůbec nejdéle sloužícím předsedou země v EU. Podle zvláštní parlamentní komise tajná služba dlouhodobě překračovala své pravomoci. Včetně nezákonného odposlouchávání politiků, nákupů automobilů pro soukromé účely či úplatkářství. Juncker rezignoval, přestože odmítal jakákoliv provinění. Vedle špionážní kauzy čelil rovněž kritice, že příliš svého času věnoval problémům eurozóny. Tato kritika však výrazněji nesnížila Junckerovu oblíbenost mezi občany, kteří vnímají, že mu země vděčí za ekonomický zázrak a vysokou životní úroveň. Proto i přes tuto kauzu měl dvoutřetinovou podporu své mateřské strany a stal se lídrem pro nadcházející lucemburské volby, které Křesťanskosociální lidová strana vyhrála, nicméně nebyla lucemburským velkovévodou pověřena sestavením vlády.

Juncker coby deal-maker

Na unijní úrovni se Juncker poprvé zviditelnil již v roce 1991 při lucemburském předsednictví Rady Evropského společenství, kdy jako ministr financí řídil zasedání svých resortních kolegů. Brzy začal být vnímán jako jeden z mála čelních představitelů členských států, který umí analyzovat politickou situaci, mentalitu a limity ostatních evropských států. Svůj vliv na evropské úrovni si uměl vydobýt kvalitními schopnostmi vyjednavače a diplomata a pozicí lídra malé země s půl milionem obyvatel ležící na hranicích s Belgií, Francií a Německem, které nezbývala jiná možnost, než být za dobře se svými sousedy a prosazovat poválečnou myšlenku jednotné Evropy.

Svými pevnými nekompromisními postoji je však mnohdy obviňován z rozvolněnosti k závazku k demokracii. Když v roce 2005 vedl Juncker lucemburské předsednictví Rady EU, probíhala jednání o víceletém rozpočtu EU a o referendech v jednotlivých členských státech o přijmutí ústavní smlouvy. Na vítězství lucemburského referenda vsadil svou politickou důvěryhodnost, ústava byla nakonec podpořena 56,5 % voličů. Před francouzským referendem o Smlouvě o Ústavě pro Evropu v roce 2005 prohlásil: „Pokud to bude ano, řekneme ‚jdeme dál‘, pokud to bude ne, ‚budeme pokračovat‘.“

Jazyková vybavenost (mluví plynně francouzsky, německy a anglicky), schopnost řídit zasedání a ochota k přímé konfrontaci mu vynesla přítomnost na neformálních jednáních o důležitých unijních záležitostech s francouzským prezidentem či německou kancléřkou. S Angelou Merkelovou se například dostal do konfliktu, když při vrcholící dluhové krizi prosazoval zavedení společných dluhopisů. Stále s ním však počítala jako s váženým hostem předvolebních mítinků CDU-CSU při nedávných volbách do Německého spolkového sněmu.

Juncker coby pan Euro

Často je přezdíván veteránem unijní politiky, neboť Junckerův život je plně svázán s eurem. Na počátku své politické kariéry pracoval pro bývalého lucemburského premiéra Pierra Wernera, který přišel s plánem na měnovou unii. Tento projekt byl později přepracován Jaquesem Delorsem na plán zavedení eura. Jako ministr financí byl jedním z architektů Maastrichtské smlouvy, zejména ustanovení o hospodářské a měnové unii. Mezi lety 1989 a 1995 byl Juncker guvernérem Světové banky, poté se stal guvernérem Mezinárodního měnového fondu a Evropské banky pro obnovu a rozvoj. V roce 1996 jako politik s výbornými vyjednávacími schopnostmi dopomohl sladit rozdíly mezi tehdejším francouzským prezidentem Jaquesem Chiracem a německým kancléřem Helmutem Kohlem v otázce dohody o paktu stability a růstu, eurozóny a fiskálního kodexu. Díky této práci byl oceněn v roce 2006 prestižní výroční cenou Karla Velikého za přispění k evropské jednotě.

V letech 2005-2013 působil na pozici předsedy Euroskupiny. Jeho největší výzvou bylo vést toto grémium ministrů financí eurozóny v období ekonomické a dluhové krize v roce 2008, kdy dluhy Řecka a dalších zemí eurozóny ohrožovaly přežití samotné jednotné měny. Při vyjednávání a dohledu nad záchrannými balíčky finanční pomoci pro tyto země byl obviněn z neupřímnosti a lhaní. Například popřel, že by se evropští ministři financí sešli za účelem projednání řeckého členství v eurozóně, přitom setkání sám organizoval. Zároveň taktéž v této souvislosti prohlásil, že „když jde do tuhého, musí se lhát“, což zdůvodnil tím, že chce zamezit prohloubení problémů tamních trhů, a doplnil: „Jsem pro tajné a temné debaty,“ když jde o ohrožení hospodářské a měnové politiky EU. O jeho podílu na záchraně nejdůležitějšího projektu evropské integrace bývalý předseda EK Jaques Santer prohlásil: „Jednalo se o první vážnou krizi, nejvážnější od velké hospodářské krize 30. let, a stále nemáme nástroje k jejímu řešení a žádnou správu ekonomických záležitostí a v této souvislosti musel být [Juncker] inovativní a nalézt způsoby, jak vyhovět všem různým směrům…a nakonec uspěl.“

Přestože se podílel na jednáních o finanční pomoci dalších zemí eurozóny, z čela Euroskupiny odešel v době, kdy ještě nebyly vyjednány podmínky pomoci pro Kypr. Navzdory ekonomické stagnaci EU je však optimistou: „Možná jsme přehnaně přísní, ale výsledky nám ukazují, že programy byly nakonec v Řecku, Portugalsku, Irsku a Španělsku úspěšné, pokud jde o bankovní sektor. Pokud bychom nereagovali tímto způsobem, situace dnes by byla ještě horší.“

Juncker coby humorista a hazardér se zdravím

Juncker je mezi novináři a politiky znám pro svůj smysl pro humor, kterým dokáže zpestřit vlekoucí se schůze a tiskové konference. V době vrcholící dluhové krize pracovala Euroskupina na záchraně Řecka do časných ranních hodin, v této souvislosti Juncker často žertoval o svém fyzickém vyčerpání. Stěžoval si například na ledvinové kameny. Rakouského kancléře přivítal před novináři tím, že jej stohem dokumentů uhodil do hlavy, jindy během jednání předstíral, že škrtí španělského ministra financí. Když se vzdal křesla předsedy Euroskopiny, poznamenal, že pro něj „moc ztratila erotický rozměr“, a „všechno má svůj konec, klobása má dva“. Taktéž se netají svou láskou ke kvalitnímu koňaku a vínu a denní dávce 40 cigaret značky Marlboro. Junckerův nástupce v čele Euroskupiny Jeroen Dijsselbloem jej dokonce nazval těžkým kuřákem a alkoholikem, Juncker však tato nařknutí odmítá.

„Možná jsme přehnaně přísní, ale výsledky nám ukazují, že programy byly nakonec v Řecku, Portugalsku, Irsku a Španělsku úspěšné, pokud jde o bankovní sektor. Pokud bychom nereagovali tímto způsobem, situace dnes by byla ještě horší.“ Foto zdroj https://static.guim.co.uk

Juncker coby předseda Evropské komise

Již během odchodu z čela eurozóny v lednu 2013 se spekulovalo o jeho další politické kariéře v EU, včetně možnosti ucházet se o post předsedy Evropské komise. Oficiálním kandidátem Evropské lidové strany na tento post se stal o rok později v březnu 2014. Ve své děkovné řeči zdůraznil, že „musíme vysvětlit, proč EU není fenoménem minulosti, ale potřebou do budoucnosti“.

Nepanuje shoda nad tím, jak bude v následujících pěti letech vypadat vedení EK, nicméně Juncker během svého působení na pozici předsedy vlády nebo předsedy Euroskupiny dokázal, že nebude nevýrazným politikem. Je známý pro svůj humor i lásku k alkoholu a cigaretám, někdy je tak označován za politika ze „staré školy“ odlišného od Josého Manuela Barrosy. Když byl během své kampaně tázán, co prvního udělá po svém zvolení do čela Komise, odpověděl: „Nejprve půjdu spát.“ Juncker si v čele svého budoucího úřadu stanovil pět základních priorit, kterými jsou politika růstu a vytváření pracovních míst, vytvoření energetické unie, obchodní dohoda s USA, reforma měnové unie a v neposlední řadě vyřešení britské otázky.

Cameronova vláda považuje nový proces výběru předsedy EK na základě výsledku eurovoleb za nepřijatelný, Junckera pak kritizuje za jeho přílišný federalismus. Přestože během britské kampaně proti procesu volby Spitzenkandidata a vhodnosti Junckera měli zpočátku výhrady i lídři Itálie, Nizozemska a Švédska, jeho zvolení nakonec blokovalo pouze Spojené království a Maďarsko. Nepomohla ani varování, že pokud bude Juncker jmenován, zvýší se pravděpodobnost britského odchodu z EU. Cameronova strategie je v troskách. Zatímco se snaží zastavit vzestup Strany nezávislosti Spojeného království (UKIP), rozděluje se mu jeho Konzervativní strana více než kdy jindy v otázce členství v EU. Evropskou otázku se pokouší odložit na rok 2017, kdy slibuje, že pokud jeho strana zvítězí o dva roky dříve ve volbách, umožní o setrvání či vystoupení rozhodnout občanům v referendu. Britský odchod z EU je však nepravděpodobný. Průzkumy ukazují, že veřejná podpora členství v EU se v posledních letech zvyšuje. Ekonomické náklady vystoupení z EU, obchodní zájmy britských podnikatelů a možnost, že ve volbách zvítězí Labouristé, tuto nepravděpodobnost potvrzují. Pro Unii by však Brexit znamenal pošramocení prestiže a autority, podle Helmuta Kohla je však právě Juncker jeden z mála politiků, který může Evropu vyvést z případných krizí.

František Mudroňka působí jako stážista v think-tanku Evropské hodnoty

 

Adéla Hájková působí jako stážistka v think-tanku Evropské hodnoty