Byla to politika EHS a EU během posledních čtyř dekád, která přesvědčila Palestince, že navzdory tomu, že v konfliktech v letech 1948 a 1967 stáli na straně poražených, mají stále nárok na svůj vlastní nezávislý stát, ačkoli nikdy takový stát neměli, jelikož již v letech 1937, 1948 a 1949 propásli možnost jej založit.
Nedávno přijatá rezoluce RB OSN 2334 je považována za jednu z největších diplomatických porážek Izraele – Spojené státy, které v mnoha předchozích případech podobné rezoluce vetovaly, se tentokrát zdržely hlasování. Na druhou stranu tato rezoluce nevybízí k žádným dalším krokům proti Izraeli.[1] V zásadě jen potvrzuje obecně přijatý narativ, kde izraelské osady na Západním břehu Jordánu jsou považovány za ilegální a za překážku mírového řešení dlouholetého izraelsko-arabského konfliktu. Toto mírové řešení spočívá dle EU a OSN v ustanovení dvou států: Izraele a Palestiny, které bok po boku existují v míru a vzájemné spolupráci, tedy tzv. dvoustátní řešení. Dnes je dvoustátní řešení vzdálené víc než kdykoli předtím. Možná je na čase tento narativ změnit.
Izraelsko-egyptská mírová smlouva jako paradigma úspěšného mírového procesu
Příkladem úspěšné diplomacie je izraelsko-egyptská mírová smlouva z r. 1979, známá též jako dohoda z Camp Davidu, podepsaná pod faktickým dohledem USA. Pro USA představovala tato dohoda velký diplomatický úspěch. Izrael zůstal nejbližším spojencem USA na Blízkém východě, zatímco Egypt se podařilo vytrhnout ze sovětské sféry vlivu a obrátit jej rovněž ve spojence USA. Jak je možné, že diplomacie USA zaznamenala takový úspěch, zatímco se nikomu dosud nepodařilo sjednat podobnou mírovou dohodu mezi Izraelem a Palestinci?
Izraelsko-egyptská mírová smlouva s sebou pro obě znepřátelené strany nesla určité ztráty. Egypt ztratil svou vůdčí pozici v arabském světě – nejlidnatější arabská země byla na deset let vyloučena z Arabské ligy, diplomatické vztahy se SSSR zůstaly na bodu mrazu až do zhroucení sovětského bloku.[2] Egyptský prezident Anwar Sadat nakonec zaplatil cenu nejvyšší – v roce 1981 byl zavražděn.
Izrael ztratil Sinaj, strategickou oblast bohatou na nerostné suroviny, rovněž musel vyklidit své osady na sinajském pobřeží Středozemního moře.[3] Izraelsko-egyptská hranice se posunula o 200 km blíže k Tel Avivu, což bylo vzhledem k nedávné (1973) válce považováno za značné bezpečnostní riziko, ačkoli Sinaj zůstala demilitarizovanou oblastí.[4]
I přes tyto ztráty obě strany s podmínkami smlouvy nakonec souhlasily, a to především díky nabídce Spojených států: ekonomická a vojenská pomoc Egyptu i Izraeli (a zajištění vojenské převahy Izraele nad ostatními blízkovýchodními zeměmi). Obě země se tedy musely vypořádat s územními či politickými ztrátami, avšak získaly mocného spojence a ztráty byly více než bohatě kompenzovány. Egypt se časem opět stal vůdčí silou arabského světa a Izrael hegemonem Blízkého východu.
Selhání oselských dohod
Pokud tento scénář porovnáme se současným stavem na Západním břehu a v Pásmu Gazy, máme zde zcela odlišnou situaci. Světová a evropská diplomacie zvlášť uvízla v konfliktu, který zdánlivě nemá žádné smysluplné řešení pro ani jednu z bojujících stran.
Avšak zkusme si představit hypotetickou situaci, tedy ideální řešení podle EU: Izrael se zcela stáhne ze Západního břehu, odsune veškeré osady s cca 400 000 obyvateli a společně s Palestinci najde konsenzus ohledně Jeruzaléma. Palestinci dále opustí svůj požadavek na návrat milionů potomků palestinských uprchlíků z r. 1948 zpět do Izraele, poskytnou Izraeli bezpečnostní záruky a nějakým zázrakem dokáží ustanovit a udržet životaschopný stát na Západním břehu i v Gaze.
Nikdo si bohužel neklade otázku, proč by to Izrael nebo Palestinci měli udělat.
Proč by se Izraelci měli stáhnout ze Západního břehu, zanechat tam vše, co vybudovali, a přistoupit na to, že hranice povede kolem předměstí Jeruzaléma a Tel Avivu? Má EU nebo Blízkovýchodní kvartet v záloze něco, čím by tyto ústupky mohly kompenzovat? Upřímně – nemá. Nanejvýš by EU mohla nabídnout Izraeli bezpečnostní záruky, ale vzhledem k bezzubé politice EU vůči ruské agresi na východní Ukrajině by jen těžko nějaký stát bral takové záruky od EU vážně.
Proč by měli na takové řešení přistoupit Palestinci? Proč by vůbec měli přijímat jakékoli řešení, když mohou získat cokoli bez toho, aby svou politiku jakkoli měnili? Byla to politika EHS a EU během posledních čtyřech dekád, která přesvědčila Palestince, že navzdory tomu, že byli poraženi v konfliktech v letech 1948 a 1967, mají stále nárok na svůj vlastní nezávislý stát, ačkoli nikdy takový stát neměli, jelikož již v letech 1937, 1948 a 1949 propásli možnost jej založit.
Evropské angažmá v izraelsko-palestinském konfliktu začalo již v roce 1980 Benátskou deklarací devíti členů EHS. Je ironií, že tato deklarace byla inspirována úspěchem mírového procesu mezi Izraelem a Egyptem.
„Devět členských států Evropského hospodářského společenství uznává, že tradiční vazby a společné zájmy, propojující Evropu s Blízkým východem, je zavazují k tomu, aby hrály zvláštní úlohu a aby vypracovaly konkrétnější cestu k míru.“[5]
Bohužel EHS si vyložilo svou „zvláštní úlohu“ zcela špatně. Namísto aby zajistilo vyjednávání mezi znepřátelenými stranami (jako to udělaly USA v případě Izraele a Egypta), opakovalo devět států tragickou politiku britského Foreign Office z období československé krize z druhé poloviny 30. let.[6] Nejenže se hlavní břímě zodpovědnosti přesunulo na Izrael,[7] ale státy EHS byly rovněž ochotné jednat s OOP, která byla tehdy dle svých stanov odhodlána zničit Izrael.[8] Benátská deklarace žádající jednostranné stažení Izraele na zelenou linii se tak stala prvním bianco šekem, který EHS poskytlo OOP.
Jako ukázku odlišného typu pokusu o sjednání míru lze uvést Londýnskou dohodu z dubna 1987, podepsanou Šimonem Peresem a jordánským králem Husajnem. Londýnská dohoda měla poskytnout rámec mezinárodní mírové konferenci. Řešení konfliktu mělo spočívat v přijetí rezolucí 242, respektive 338 a odmítnutí násilí a terorismu jako prostředku politického boje, což z možných jednání vyloučilo OOP – Palestince mělo zastupovat Jordánsko. Plánovaná konference by tak obešla návrhy na řešení konfliktu ze strany EHS i sovětského bloku, ale izraelský premiér Jicchak Šamir, který „jordánské variantě“ nebyl nakloněn, nakonec dohodu odmítl – částečně kvůli animozitě vůči Peresovi, částečně kvůli negativnímu postoji k mezinárodním konferencím.
Jordánská varianta byla jedním z izraelských návrhů na vypořádání se s problémem okupace Západního břehu. Zatímco palestinská varianta počítala s vytvořením palestinské autonomní nebo poloautonomní oblasti, jordánská varianta znamenala návrat většiny Západního břehu Jordánsku výměnou za mírovou dohodu. Po selhání Londýnské dohody vypukla v prosinci 1987 první intifáda a v červenci 1988 se Jordánsko zřeklo veškerých nároků na Západní břeh, čímž celý proces posunulo z roviny Izrael – Jordánsko (tedy symetrické diplomacie mezi dvěma suverénními státy) do roviny Izrael – Palestinci (asymetrický vztah suverénního státu a nestabilní, pouze formálně existující entity).
Za „oficiální“ začátek mírového procesu je někdy považován rok 1988, kdy Jásir Arafat souhlasil s americkým návrhem, přijal rezoluce RB OSN 242 a 338 a zřekl se terorismu. Ale skutečným milníkem je podepsání dohod z Osla v roce 1993 – dohody, které možná budou v budoucnu připomínány jako jedno z největších selhání devadesátých let a které jsou přesným opakem dohod z Camp Davidu z roku 1979.
Dohody z Osla nebyly „mírovou smlouvou“, ale spíše rámcem nebo návodem, jak dosáhnout postupně, krok za krokem, míru. Podpis v roce 1993 byl pouze začátek – konečného vyrovnání mělo být dosaženo během následujících pěti let.
Od dohod z Osla tak Palestinská samospráva obdržela miliardy dolarů jako část zahraniční pomoci EU,[9] aniž by byla nucena zastavit násilí vůči izraelským civilistům a ozbrojeným složkám (což byla hlavní izraelská starost a požadavek). Naopak – během pěti let po podepsání oselských dohod bylo při teroristických útocích zavražděno víc Izraelců, než jich bylo zavražděno v období 1979–1993 (tedy včetně první intifády). Zahraniční finanční pomoc je pochopitelně legitimní a většinou efektivní nástroj, avšak smysl by dávalo začít s pomocí až po konečném vypořádání a v mezidobí příslib pomoci využít k vytvoření určitého tlaku na Palestinskou samosprávu, aby ta plnila svědomitě své závazky – avšak Palestinská samospráva obdržela pomoc v podstatě zadarmo.
Ztráty na životech dramaticky narostly po roce 2000 během tzv. druhé intifády, teroristické kampaně, v níž hlavní úlohu vedle hnutí Hamás a Islámský džihád hrály Brigády mučedníků od al-Aqsá, tedy organizace podřízená Arafátovu hnutí Fatáh – ale i přes svou přímou zodpovědnost za eskalaci byl Jásir Arafat stále oslavován jako kající se radikál a státník, který se konečně vydal na cestu míru. Během druhé intifády krajně levicová hnutí v Evropě oživila rétoriku neslavné rezoluce VS OSN 3379, která sionismus odsuzovala jako formu rasismu (rezoluce byla odvolána v r. 1991) a protiizraelský (a někdy skrytě antisemitský) postoj se stal pevnou součástí její agendy. Odpovědnost za eskalaci násilí během druhé intifády dále začala být opět připisována především Izraeli a světový newspeak byl obohacen termíny jako „neadekvátní reakce“, „disproporční použití síly“ apod. A navzdory korupci v Palestinské samosprávě, její neschopnosti nastolit na svěřených územích vládu zákona, navzdory převratu a čistce provedené hnutím Hamas v pásmu Gazy v r. 2007, navzdory pravidelným eskalacím násilí během posledních sedmnácti let, navzdory útokům auty, bombami a noži Západ a EU obecně nadále podporují palestinské nároky.[10] Palestinci nikdy nebyli nuceni přijmout jakékoli ústupky (vyjma Arafatova uznání práva Izraele na existenci). Ve svých požadavcích byli vždy maximalisté. A byla to EU a OSN, kdo je přesvědčil, že jejich strategie funguje. Po jedenácti letech kontinuálního násilí byla Palestina dokonce přijata do UNESCO jako plnoprávný člen. Naivitu a zaslepenost evropské politiky tehdy nejlépe projevil lucemburský ministr zahraničí Asselborn, když prohlásil: „Nemůžeme přece Palestince nechat odejít z New Yorku s prázdnýma rukama!“ Bohužel tehdy Asselbornovi nikdo neřekl obamovské: „Ale ano, můžeme.“
Tato strategie funguje ovšem maximálně při poškozování obrazu Izraele před mezinárodní veřejností. Naprosto ale selhává ve zlepšení životních a ekonomických podmínek Palestinců – ty byly podle některých názorů dokonce lepší pod přímou izraelskou správou před podpisem dohod z Osla.
Změna narativu
Jeden z nejčastěji citovaných dokumentů, který je považován též za základ pro mírové uspořádání Blízkého východu, je rezoluce RB OSN 242 z června 1967. Rezoluce požaduje stažení se z území obsazených v nedávné (tj. šestidenní) válce, avšak nikoli ze všech území, tedy ne na zelenou linii z r. 1949, ale do „bezpečných a vzájemně uznaných hranic.“[11] Ani Jordánsko, ani Izrael nikdy neuznaly zelenou linii jako hranici. Ihned po dobytí Západního břehu prohlásila izraelská vláda, že se necítí být vázána dohodou o příměří s Jordánskem, mj. i vzhledem k tomu, že příměří bylo Jordánskem porušeno. Izrael rovněž nikdy nepovažoval obsazení Západního břehu za okupaci suverénního státu nebo jeho území.[12] Izraelský postoj byl znám od samého počátku – pokud si Západní břeh jako část někdejšího britského mandátu mohlo nárokovat Jordánsko a Gazu Egypt, má Izrael stejné právo tak učinit.
Izraelské osady jsou obecně vnímány jako porušení 4. ženevské konvence. Problém je ale v tom, že konvence hovoří pouze o „individuálním nebo masovém násilném transferu obyvatelstva, jakož i deportacích,“ nikoli o lidech, kteří se na obsazené území stěhují dobrovolně. Izraelská vláda nikdy nenutila osadníky osídlit Západní břeh, naopak, v některých výjimečných případech osadníky z osad násilně evakuovala.[13]
Otázka osad, Jeruzaléma, uprchlíků a hranic je samozřejmě nejzávažnější část vypořádání mezi Izraelem a Palestinou. Tyto otázky byly v článku XVII.1 dohod zmíněny jako „k dalšímu projednání“ během konečné dohody. Pro Palestince byly dohody z Osla plánem na postupné (a úplné) izraelské stažení zpět do hranic z r. 1967 včetně vyklizení osad. Izrael oselské dohody chápal zcela odlišně. Ihned poté, co Kneset schválil Oslo II, prohlásil tehdejší premiér Rabin, že „hranice Izraele povede údolím Jordánu, a to v tom nejširším slova smyslu.“[14] Izrael tedy neuvažoval o kompletním stažení ze Západního břehu (s výjimkou Olmertova návrhu z roku 2007 a Barakem přijaté Clintonovy iniciativy z r. 2000, kde se jednalo o předání cca 96–97 % území Západního břehu). Izraelské a palestinské nároky a představy byly tudíž v zásadním rozporu a mírový proces započatý v Oslu byl odsouzen k nezdaru od samého počátku.
Výsledkem je, že ani EU, ani OSN nemají co nabídnout Izraeli a Palestincům, aby je přesvědčily k přijetí dvoustátního řešení, nemluvě o náladách mezi Palestinci a Izraelci, z nichž nikoli nepodstatná část považuje dvoustátní řešení za mrtvé.[15] Mezi Palestinci podpora dvoustátnímu řešení kolísá podstatně více než mezi Izraelci. Většina Palestinců by sice byla v případě krachu jednání pro nenásilný odpor, ale mírně nadpoloviční většina by také preferovala návrat k ozbrojenému povstání.[16] Tento zdánlivě nelogický a protichůdný postoj je pochopitelný, přihlédneme-li k vývoji během posledních několika dekád – palestinská společnost je z uplynulých let frustrovaná a v minulosti tato taktika kombinace diplomatického a ozbrojeného odporu získávala Palestincům poměrně velké sympatie.
Post-oselská realita
Mahmúd Abbas již v roce 2015 prohlásil, že „nemůžeme být nadále vázáni dohodami (z Osla).“ Průzkum mezi Palestinci z prosince 2016 ukázal, že Abbase v tomto výroku 62 % Palestinců podporuje, ale zároveň 64 % Palestinců nevěří, že jej Abbas myslel vážně.[17] Zatímco 46 % Palestinců stále věří, že hlavním cílem by mělo být ukončení izraelské okupace oblastí obsazených v r. 1967 a ustanovení palestinského státu na Západním břehu a v pásmu Gazy s východním Jeruzalémem jako hlavním městem (přičemž pouze 11 % Palestinců se domnívá, že prvotním cílem by mělo být vytvoření demokratického politického systému), deziluze z kolapsu dvoustátního řešení je mezi Palestinci i mezi Izraelci stále zřetelnější.
Existuje i jiné řešení – třebaže značně nepravděpodobné během současného Netanjahuova mandátu – anexe Západního břehu Izraelem, tedy jednostátní řešení. Tento krok by znamenal také plné uznání Palestinců jako izraelských občanů. Pokud by Izrael území anektoval a neudělil jeho obyvatelům občanství, stal by se apartheidním režimem. Podle Johna Kerryho by si Izrael v případě jednostátního řešení musel zvolit, jestli chce být státem židovským, nebo demokratickým.[18] Podle Palestinců by ale jednostátní řešení spíše znamenalo dvounárodnostní, sekulární stát, možná i s novým jménem, garantující opět právo na návrat palestinským uprchlíkům.
Dalšími variantami jsou anexe oblasti C, případně forma kantonálního uspořádání nebo konfederace, zcela mimo není ani varianta federace či konfederace palestinských území s Jordánskem. Ale bez změny palestinských požadavků, zvláště pak požadavku na návrat palestinských uprchlíků, není žádné řešení uskutečnitelné.[19] Nyní je na EU, zda bude vůči měnícímu se politickému klimatu na Blízkém východě flexibilnější, nebo zůstane zakořeněna ve své dosavadní, evidentně selhavší politice. Bez ohledu na další vývoj – ať už se bude jednat o jednostátní, dvoustátní nebo trojstátní řešení – pokud chce EU zůstat ve své pozici důležitého hráče na Blízkém východě, měla by svou politiku přehodnotit a připravit se na všechny zmíněné možnosti.
[1] Téměř okamžitě po přijetí rezoluce se izraelská vláda nechala slyšet, že se necítí být rezolucí nijak vázána a započala s řadou diplomatických protiopatření vůči státům, které pro rezoluci hlasovaly.
[2] Sovětsko-egyptské diplomatické vztahy byly kvůli sovětskému odporu vůči mírové dohodě dokonce v letech 1981–1984 dokonce zcela přerušeny.
[3] Tyto osady byly založeny ve snaze udržet oblast pod izraelskou i v případě stažení ze Sinaje. Za podobným účelem byly založeny osady i v samotném pásmu Gazy poblíž egyptské hranice jako část zamýšleného koridoru, takže pásmo Gazy by zůstalo odděleno od Egypta. Osady v Gaze byly nakonec opuštěny během izraelského stažení v roce 2005.
[4] Ve snaze obejít možné sovětské veto v RB, ustanovily USA, Izrael a Egypt na Sinaji mnohonárodnostní jednotky (MFO).
[5] Benátská deklarace, článek 2.
[6] Když Československo čelilo tlaku německé SdP (podporované a de facto řízené z nacistického Německa), Foreign Office vyhodnotilo situaci tak, že v zájmu zachování klidu je třeba primárně tlačit na československou vládu, aby ustoupila sudetským Němcům, což vedlo k neblaze proslulé politice appeasementu a zničení Československa.
[7] Benátská deklarace, článek 2.: „Devět [členů EHS] považuje za nezbytné, aby Izrael ukončil okupaci území, které nabyl v roce 1967, jak ostatně již učinil v případě Sinaje.“
Zvláště tato část Benátské deklarace ukazuje hluboké nepochopení skutečného pozadí izraelsko-egyptské smlouvy ze strany EHS.
[8] Jediná část týkající se násilí je článek 10:
„Ohledně závazku ukončit násilí se devět [členů EHS] domnívá, že pouze zřeknutí se použití síly nebo hrozby použití síly všemi stranami může v oblasti vytvořit klima vzájemné důvěry a ustanovit základy pro celkové urovnání konfliktu na Blízkém východě.“
Nevolá po zastavení teroristických útoků nebo podpoře terorismu ze strany OOP, ani po uznání práva Izraele na existenci. A to přesto, že deklarace byla napsána pouhých osm let po masakru na OH v Mnichově a 4 roky po únosu letu Air France 139 do Entebbe.
[9] Zahraniční pomoc EU Palestině představuje nejvyšší zahraniční pomoc per capita ze všech podobných programů EU.
[10] Nemluvě o otevřeně propalestinském (nikoli neutrálním) postoji Catherine Ashtonové nebo Jeana Asselborna. https://euobserver.com/foreign/32535
[11] Jak také potvrdil jeden z autorů rezoluce Lord Caradon:
Nikdy jsme neřekli, že by mělo dojít ke stažení na linii z roku 1967, zcela záměrně jsme v rezoluci nepoužili určitý člen, neřekli jsme „všechna území“. Všichni jsme věděli, že linie z r. 1967 nebyly narýsovány jako trvalé hranice – byla to linie příměří, vyhlášená před pár desetiletími… Neřekli jsme, že hranice z r. 1967 musí trvat navěky, to by bylo šílenství. MacNeil/Lehrer Report, March 30, 1978.
[12] Tento předpoklad byl založen na skutečnosti, že žádný stát (vyjma Velké Británie) nikdy neuznal de iure jordánskou anexi západního břehu. Když Izrael zaútočil na Západní břeh 6. června 1967 po předchozím jordánském ostřelování Jeruzaléma, vstoupil tak na území nikoho, které držely jordánské síly.
[13] Jiným příkladem osad na okupovaném území je Severní Kypr. Zhruba polovina ze severokyperské turecké populace jsou pevninští Turci nebo jejich potomci, kteří na ostrov přibyli v rámci programu kolonizace po turecké okupaci severní části ostrova. Turecko na ostrově rovněž stále udržuje své ozbrojené jednotky. Kyperská otázka nikdy nebyla na prvním místě zahraniční politiky EU, třebaže se přímo dotýká kandidátské i členské země EU. Existují dokonce názory, podle kterých by turečtí osadníci neměli být násilně vyhoštěni z ostrova a řešení kyperského problému musí „vyvážit celkovou legálnost osidlovacího programu a lidská práva osadníků.“ Encyclopedia of Human Rights, Volume 5. Oxford University Press. 2009. s. 460.
[14] Podobné územní řešení navrhoval i Allonův plán z let 1967–1968. Allonův plán probíhal ve dvou fázích. V první fázi počítal s anexí Gazy a území okolo Jeruzaléma (včetně udělení izraelského občanství tamním Arabům). Západní břeh měl být rozdělen na dvě zóny, které představovaly Palestinskou autonomní oblast. Druhá, definitivní varianta, počítala s Gazou jako součástí jordánsko-palestinského státu, koridorem mezi západním břehem a Jordánskem a izraelskou anexí východního Jeruzaléma, bloku Ecijon, údolí Jordánu a východní judské pouště. Principem, kterým se Allonův plán řídil, bylo anektovat území, kde byla nejmenší arabská populace, zatímco oblasti s hustým arabským osídlením měly být předány Jordánsku. Na golanských výšinách měl v oblasti Kunejtry vzniknout drúzský stát. Plán se stal základem mírového návrhu králi Husajnovi v září 1968, Husajn ale trval na rezoluci 242 a plán odmítl.
[15] Podle průzkumu PCPSR (Palestinian Center for Policy and Survey Research) a IDI (Israel Democracy Institute) z 22. srpna 2016 „těsná většina Izraelců a Palestinců podporuje dvoustátní řešení, avšak navzájem si nedůvěřují, mají neslučitelné pohledy na podobu finálního uspořádání, podceňují úroveň kompromisu na druhé straně a úmysly druhé strany vnímají jako ohrožení.“ https://www.pcpsr.org/en/node/660
O čtyři měsíce později v prosinci 2016 už „dvě třetiny Palestinské veřejnosti věří, že dvoustátní řešení není životaschopné.“ https://www.pcpsr.org/en/node/676
V případě Izraelců je situace komplikovanější – jejich názory se značně liší dle politické orientace a různé průzkumy přinášejí často navzájem si odporující výsledky – během druhé intifády podpora pro dvoustátní řešení spíše klesala, ačkoli se stále pohybuje nad 50 %. Dle posledního průzkumu z ledna 2017 dokonce dvě třetiny Izraelců stále preferují dvoustátní řešení před jednostátním https://www.haaretz.com/israel-news/1.765146
Průzkum provádělo hnutí J Street, které se výrazně profiluje jako hnutí usilující o ukončení okupace Západního břehu, což může jeho výsledky znevěrohodnit, avšak další výsledky průzkumu, podle kterého základní principy izraelského pohledu na dvoustátní uspořádání (výměna území, sdílená kontrola nad Jeruzalémem a kompenzace místo návratu uprchlíků) podporuje 55–58% Izraelců, odpovídají většině podobných průzkumů. Větší sympatie Izraelců k dvoustátnímu řešení jsou motivovány především demografickou hrozbou.
[16] V případě krachu mírových jednání 74 % podporuje vstup do dalších mezinárodních organizací, 62 % preferuje nenásilný odpor a 53 % by bylo pro návrat k ozbrojené intifádě, 48 % pak pro rozpuštění Palestinské samosprávy
[17] https://www.pcpsr.org/en/node/676
[18] Podle průzkumu J Street ale 68 % Izraelců s Kerryho prohlášením nesouhlasí a je přesvědčeno, že i v takovém případě může Izrael existovat jako židovský a demokratický stát.
[19] Podobný problém byl již vyřešen v roce 1997 v Česko-německé deklaraci o vzájemných vztazích a jejich budoucímu rozvoji. Věta „spáchané křivdy náležejí minulosti“ byla mířena primárně na Mnichovskou dohodu z r. 1938 a vyhnání Němců v letech 1945–47. Německo tak v zásadě opustilo požadavky sudetoněmeckých organizací na jakékoli reparace, restituce a repatriace.
Jiří Blažek
Analytik think-tanku Evropské hodnoty
