Článek Regionalism Under Pressure at the 2026 Pacific Islands Forum se nejdříve objevil na European Values Center for Security Policy.
]]>Foto: Olimpia Kot, Evropské hodnoty
Nejvýznamnější každoroční politické setkání v Tichomoří se letos konalo bez účasti několika klíčových představitelů regionu. Premiéři Fidži, Šalamounových ostrovů, Samoy a Vanuatu se krátce před zahájením Fóra tichomořských ostrovů (the Pacific Islands Forum, PIF) na Palau z akce stáhli. Jejich absence přinesla další nejistotu do fóra, které se již tak potýká s rozkoly mezi svými členy a s rostoucím tlakem vnějších mocností a zároveň se snaží udržet priority Tichomoří v centru regionální agendy. S rostoucím vnějším zájmem o Tichomoří roste i význam toho, kdo stanovuje podmínky regionální spolupráce.
Každoroční setkání lídrů PIF je nejvýznamnějším politickým setkáním v Tichomoří. Scházejí se zde regionální lídři, aby stanovili společné priority v otázkách sahajících od změny klimatu a hospodářského rozvoje až po bezpečnost, správu oceánů a vztahy s vnějšími partnery. Jako každoroční summit hlavní politické organizace tohoto regionu představuje Setkání lídrů Fóra tichomořských ostrovů pro tichomořské státy klíčovou platformu, na níž mohou koordinovat své postoje a formulovat své společné zájmy.
Již druhý rok po sobě však fóru předcházela kontroverze ohledně toho, kdo se setkání zúčastní a kdo nikoli. Několik významných představitelů letos zrušilo svou účast těsně před summitem. Premiér Šalamounových ostrovů Matthew Wale zůstal doma poté, co čelil návrhu na vyslovení nedůvěry. Nezúčastnili se ani premiéři Fidži, Vanuatu a Samoy, přestože jejich země byly na setkání zastoupeny na ministerské úrovni. Tyto absence vyvolávají otázky ohledně významu regionálního fóra v době, kdy jednotlivé vlády tichomořských států usilují o navazování stále důležitějších bilaterálních vztahů.
Předmětem kontroverzí byla i účast externích partnerů. Tchaj-wan, rozvojový partner Fóra, se na summit vrátil poté, co byl v roce 2025 spolu s dalšími externími partnery vyloučen. Peking proti přítomnosti Tchaj-wanu ostře protestoval a čínský zvláštní vyslanec pro záležitosti tichomořských ostrovních států Čchien Po (Qian Bo, 錢波) varoval, že jeho znovupřijetí bude mít „následky“. Reakce ze strany regionu byla výmluvná: hostitelská země Palau účast Tchaj-wanu zachovala a zdůraznila, že rozhodnutí o účasti náleží Fóru a jeho členům. Tchajwanská mezinárodní asociace mladých velvyslanců (The Taiwan International Youth Ambassadors Association) vyjádřila obavy o bezpečnost poté, co byly spatřeny neidentifikované osoby údajně mluvící s čínským přízvukem, jak si na Palau natáčejí hosty na akci „Tchajwanská noc“.
Tato událost opět poukázala na tlaky spojené s vnějšími vztahy, ale zároveň prokázala odhodlání členů Fóra udržet si kontrolu nad touto institucí a jejími partnerstvími.
Další neshoda se objevila v souvislosti s čínským testem mezikontinentální balistické rakety v Tichém oceánu v červenci 2026. Tato záležitost již před summitem mezi členy Fóra vyvolala rozkol. Vedoucí představitelé Fóra nakonec vyjádřili znepokojení nad nedostatečným předběžným varováním a vyzvali všechny státy provádějící takové zkoušky, aby o nich informovaly s alespoň 24hodinovým předstihem. K této otázce však nedošlo k jednotnému stanovisku: Nauru se od této části komuniké formálně distancovalo. Namísto toho, aby se tichomořské státy prezentovaly jako celistvý blok reagující na soupeření velmocí, ilustroval tento nesoulad rozmanitost jejich strategických pozic a vztahů se zeměmi mimo region.
Navzdory významným absencím a neshodám se na Fóru 2026 podařilo vypracovat významný regionální program. Vedoucí představitelé schválili Regionální akční plán pro mír a bezpečnost na období 2026–2030 a prosadili nové mechanismy pro humanitární pomoc a spolupráci v boji proti přeshraniční kriminalitě. Také znovu potvrdili, že největší hrozbu pro bezpečnost v Tichomoří představuje změna klimatu: ústředním tématem zůstala odolnost vůči klimatickým změnám a ekonomická odolnost, což se projevilo schválením Belauské deklarace o naléhavých a inkluzivních opatřeních v oblasti klimatu a dalšími kroky směřujícími k zprovoznění Pacifického fondu pro odolnost. Fórum rovněž schválilo Pacifický pakt o genderu a opatřeních v oblasti klimatu, který posiluje účast žen na rozhodování o klimatických otázkách a jejich přístup k financování opatření v oblasti klimatu. Byly schváleny také první společné zásady regionu týkající se umělé inteligence a odpovědných digitálních technologií s důrazem na digitální suverenitu a ochranu tichomořských kultur, jazyků a tradičních znalostí. Vedoucí představitelé států rovněž podpořili regionální přístupy k správě oceánů, rybolovu, námořní suverenitě a obnovitelným zdrojům energie. Základem daných opatření byl důraz na samostatnost Tichomoří a suverénní právo členů Fóra určovat své priority, formovat regionální agendu a rozhodovat o svých vlastních partnerstvích.
Fórum 2026 poukazuje na zásadní rozpor v současném tichomořském regionalismu. Tichomořské ostrovní státy přitahují stále větší strategickou pozornost a mají k dispozici více vnějších partnerů i bilaterálních příležitostí, což však zároveň vyvíjí tlak na regionální instituce, jejichž prostřednictvím se tradičně snažily uplatňovat kolektivní vliv. Nepřítomnost několika vedoucích představitelů, neshody ohledně raketového testu a kontroverze kolem Tchaj-wanu dokazují, že členové Fóra nemusí nutně zastávat stejné strategické zájmy ani mít stejné vztahy s vnějšími mocnostmi.
Zároveň zůstává Fórum hlavní platformou, prostřednictvím níž mohou tichomořské státy kolektivně definovat, co je pro region důležité. Je podstatné, že jejich agenda neodráží priority mocností soupeřících o vliv v Tichomoří. V jejím středu zůstávají odolnost vůči změně klimatu, správa oceánů, rybolov, ekonomická bezpečnost a čím dál tím více i digitální suverenita.
Výzvou pro PIF tedy není udržet vnější konkurenci mimo Tichomoří, ale zabránit tomu, aby určovala regionální agendu. Pro vnější partnery to znamená, že úspěšná spolupráce bude stále více záviset na jejich reakci na priority definované Tichomořím, spíše než na přístupu k regionu primárně z pohledu geopolitického soupeření.
Článek Regionalism Under Pressure at the 2026 Pacific Islands Forum se nejdříve objevil na European Values Center for Security Policy.
]]>Článek The Importance of Being V4+Japan: Why This Format Matters More Than Ever se nejdříve objevil na European Values Center for Security Policy.
]]>Foto: Unsplash.com
Dne 1. září se zástupci České republiky, Maďarska, Polska, Slovenska a Japonska setkali na 8. zasedání ministrů zahraničních věcí v rámci formátu Visegrádská skupina (V4) plus Japonsko. Setkání proběhlo nedaleko Bratislavy, jelikož 1. července převzalo předsednictví skupiny V4 Slovensko. Předchozí zasedání ministrů zahraničních věcí V4 a Japonska se konalo před pěti lety v Polsku, v době, kdy mezinárodní situace vypadala úplně jinak než dnes. Na letošním setkání proto ministři jednali o tom, jak reagovat na současné výzvy, posílit spolupráci a připravit se na budoucnost.
Formát V4 + Japonsko vznikl v roce 2003, tedy ještě předtím, než země V4 vstoupily do Evropské unie (EU). Dnes tato platforma představuje jeden z klíčových pilířů spolupráce mezi Japonskem a Evropou a, jak uvedl japonský ministr zahraničních věcí Tošimicu Motegi, nabývá v souvislosti s rostoucím napětím v oblasti ekonomické bezpečnosti na významu.
Ministři zemí V4 poděkovali Japonsku za jeho významné zapojení v regionu střední Evropy. Vztahy mezi Tokiem a jednotlivými zeměmi V4 trvají již více než 100 let a v současnosti k rozvoji místních ekonomik, dodavatelských řetězců a pracovních trhů přispívá kolem 930 japonských společností. Například v Česku působí přibližně 270 japonských firem, které zaměstnávají zhruba 50 000 lidí. V případě Slovenska Motegi vyzdvihl společnost U.S. Steel Košice, která v současnosti prochází transformací na Nippon Steel Slovakia a má se stát hlavním centrem evropských aktivit japonské společnosti Nippon Steel. V košickém závodě pracuje přibližně 8 000 lidí.
Přítomní ministři společně vytyčili tři klíčové oblasti budoucí spolupráce. Zaprvé jde o rozvoj vědecké a technologické spolupráce prostřednictvím workshopů pod hlavičkou V4 + Japonsko a také skrze spolupráci v programu Horizont Evropa – unijním programu pro financování výzkumu a inovací. Zadruhé chtějí ministři prohloubit spolupráci v oblasti globálního řízení umělé inteligence (AI). Zatřetí zdůraznili význam stability a rozvoje západního Balkánu a pokračování v podpoře silné, jednotné Evropy postavenéna základních společných hodnotách.
Diskutovalo se také o regionálních otázkách včetně Ukrajiny, Blízkého východu a Indo-Pacifiku. Japonsko zůstává největším asijským poskytovatelem pomoci Ukrajině a ministři zemí V4 zase vyjádřili podporu japonské vizi svobodného a otevřeného Indo-Pacifiku (FOIP). Zároveň uznali, že bezpečnost euroatlantického a indopacifického regionu je neoddělitelně propojena.
Kromě kolektivního rámce poskytlo setkání příležitost prohloubit vztahy s Japonskem i jednotlivým zemím V4. Například Česká republika a Japonsko podepsaly Akční plán k implementaci strategického partnerství a spolupráce na období let 2026–2030, přičemž mezi jejich bilaterální priority patří hospodářské vztahy, ekonomická bezpečnost a vesmírné a kvantové technologie. Český ministr zahraničí Petr Macinka uvedl, že Japonsko je pro střední Evropu klíčovým partnerem a prakticky také nejstarším partnerem V4. Zároveň zdůraznil strategickou hodnotu formátu V4 + Japonsko a ocenil jeho jasnou vizi do budoucna, která se projevuje v konkrétních projektech a investicích.
Jedním z hlavních závěrů setkání je, že bezpečnostní a ekonomické zájmy Evropy a Indo-Pacifiku jsou neoddělitelně propojené. Podle Motegiho je tomu tak kvůli společným výzvám, kterým čelí země V4, EU i Japonsko, včetně stále více propojených dodavatelských řetězců a nadměrné závislosti na konkrétních partnerech. Naráží tím jak na energetickou závislost na Rusku, tak na ekonomickou závislost na Číně, přičemž tyto závislosti lze snadno využít jako nástroj nátlaku. Pro Japonsko byla nejnovějším příkladem takového nátlaku čínská reakce na výrok japonské premiérky Sanae Takaiči, která loňského listopadu naznačila, že by Japonsko mohlo zakročit v případě, že by se Čína pokusila vojensky změnit status quo v Tchajwanském průlivu. Čína následně vyvinula na Japonsko značný diplomatický a ekonomický tlak a využila přitom jeho závislosti na čínském trhu. I proto Motegi zdůraznil, že je mimořádně důležité rozšiřovat spolupráci s důvěryhodnými, podobně smýšlejícími a přátelskými zeměmi, diverzifikovat dodavatelské řetězce a posilovat odolnost.
V4 i Japonsko mají společný zájem na zachování svobodného a otevřeného mezinárodního řádu založeného na pravidlech, který stále více čelí výzvám ze strany zemí jako jsou Rusko, Čína či Severní Korea. Ministři zahraničních věcí zemí V4 a Japonska se shodli, že mohou v rámci platformy V4 + Japonsko stavět na pevných základech a posunout toto partnerství na další úroveň prostřednictvím investic a spolupráce ve strategických oblastech, včetně ekonomické bezpečnosti, vědy a technologií.
Formát V4 + Japonsko byl založen před více než 20 lety, ale jak uvedl Motegi, solidarita a spolupráce mezi zúčastněnými zeměmi jsou pro zachování a posílení mezinárodního řádu založeného na pravidlech důležitější než kdy dříve. Koneckonců to byl právě tento mezinárodní řád, jenž umožnil dát evropský blok V4 a jeho geograficky vzdáleného asijského partnera dohromady.
Článek The Importance of Being V4+Japan: Why This Format Matters More Than Ever se nejdříve objevil na European Values Center for Security Policy.
]]>Článek Children of Dictators Fight for the Philippines. Fate of VP Sara Duterte Will Affect both U.S. and China se nejdříve objevil na European Values Center for Security Policy.
]]>Foto: Wikimedia Commons (koláž autora)
„S někým jsem mluvila. Řekla jsem mu, že jestli mě zabijí, tak má zase on zabít BBM, Lizu Aranetu a Martina Romualdeze.“ Tato slova mohou znít jako výhrůžky z gangsterky, patří však současné viceprezidentce Filipín Saře Duterte. Autorka výroku se takto nechala slyšet v roce 2024, přičemž odkazovala na současného prezidenta Ferdinanda Marcose mladšího, známého pod svou přezdívkou Bongbong, a jeho manželku (první dámu) a bratrance (poslance dolní komory parlamentu).
Těm, kteří nejsou zasvěceni do dynamiky filipínské politiky, může výrok druhé nejvyšší ústavní činitelky, ve kterém otevřeně mluví o tom, že si na hlavu státu najala vraha, snadno vyrazit dech. Konflikt v nejvyšších patrech filipínské politiky se již několik let vznáší veřejným prostorem. Nejde však pouze o souboj dvou politiků: momentálně proti sobě stojí dvě nejmocnější politické dynastie v zemi. Spor rodinných klanů rovněž zajímavě odráží soupeření Washingtonu a Pekingu o vliv na Filipínách.
Ústavní žalobě za své výroky spolu s obviněním z korupce čelí Sara Duterte již podruhé za poslední dva roky. Po posledním pokusu o její odvolání, který zamítl Nejvyšší soud, následovalo roční moratorium na další ústavní žaloby. Jakmile v dubnu tohoto roku vypršelo, výbor dolní komory parlamentu odhlasoval, že existuje dostatek důvodů pro to, aby ústavní žaloba pokračovala. V květnu pak celá dolní komora její odvolání odhlasovala. Proces před Senátem začal 6. července. V době napsání tohoto článku nebylo zřejmé, kdy padne rozhodnutí, ale očekává se, že proces se může protáhnout až do začátku roku 2027.
Případné odsouzení a zákaz výkonu veřejné funkce by znemožnily Saře Duterte kandidovat na prezidentku ve volbách v roce 2028. Svůj záměr kandidovat nicméně stihla oznámit už letos v únoru. Dle filipínské ústavy může prezident úřadovat jen jedno šestileté období, viceprezident tak ve volební kampani nemusí soupeřit se stávajícím prezidentem a jeho funkce je často brána za předstupeň k eventuálnímu prezidentství. Sara Duterte ústavní žalobu označila za „krvavou lázeň“, na niž je připravená.
Velký zvrat v událostech přišel 4. září, kdy jeden z místních soudů vydal na viceprezidentku zatykač. Zatykač byl vydán na základě jejích výhrůžek prezidentovi a je zcela nezávislý na procesu impeachmentu, který bude nadále pokračovat. Kauce byla vyčíslena na 360 000 filipínských pesos (něco přes 5 700 amerických dolarů). Viceprezidentka kauci složila, přičemž uvedla, že se v přítomnosti bezpečnostních sborů necítí bezpečně. Filipínské ministerstvo spravedlnosti ústy svého mluvčího sdělilo, že imunita prezidenta se na viceprezidenta nevztahuje. To ze Sary Duterte dělá nejvýše postavenou osobu v historii Filipín, na kterou byl vydán zatykač. Vzhledem k rozsahu obvinění jí hrozí až osm let vězení.
Prezident Ferdinand (Bongbong) Marcos mladší a viceprezidentka Sara Duterte jsou oba dětmi bývalých hlav státu, oběti jejichž politik se počítají na tisíce. Otec současného prezidenta Marcose mladšího, Ferdinand Marcos starší, úřadoval železnou pěstí mezi lety 1965 až 1986. Viceprezidentka Sara Duterte je zase dcerou Rodriga Duterteho, brutálního autoritáře, který byl v čele země od roku 2016 do roku 2022.
Vzhledem k tomu, jak ostrým se souboj mezi nejvyššími ústavními činiteli stal, je o to zajímavější vzít v úvahu, že bývali blízkými politickými spojenci. Ve svých kampaních v roce 2022 se vzájemně podporovali. I když prezident a viceprezident ve Filipínách kandidují samostatně (může se tak stát, že se v úřadech ocitnou lidé odlišného politického vyznání), Duterte a Marcos tahali za jeden provaz. Podpora Sary Duterte měla na úspěch Marcose mladšího velký vliv. Jejich vztah se však po nástupu do úřadu začal pomalu rozpadat. Oba razili rozdílnou politickou agendu.
Velký rozpor přišel spolu se zatčením bývalého prezidenta Rodriga Duterteho, otce současné viceprezidentky. Filipínské bezpečnostní sbory jednaly v souladu se zatykačem Mezinárodního trestního soudu a vydaly ho do Haagu. Duterteova „Válka proti drogám“, kterou spustil nejdříve jako starosta města Davao a později jako prezident, připravila o život desítky tisíc lidí podezřelých i z drobných drogových deliktů. Mezinárodní trestní soud tyto vraždy vyšetřuje jako možné zločiny proti lidskosti.
Jeho vládnutí se neslo v duchu sbližování s Čínskou lidovou republikou (ČLR). Krátce po nástupu do úřadu vyhlásil „separaci“ Filipín od Spojených států. Vztahy s USA se výrazně zhoršily a ČLR si tak mohla na Filipínách vybudovat větší vliv. Postoj Duterteho dcery Sary vůči Číně byl doposavad také příznivý. Odmítá například veřejně odsoudit opakované čínské provokace ve filipínských teritoriálních vodách.
Rodiče současného prezidenta, Ferdinand Marcos starší a první dáma Imelda Marcos, zemi ovládli skrze stanné právo, které Marcos starší vyhlásil krátce před vypršením svého druhého funkčního období. Následovalo uchvácení státních institucí a období mnohými považované za jedno z nejtemnějších v historii země. Desítky tisíc lidí byly zatčeny, mučeny a tisíce zabity. Atentát na tehdejšího lídra opozice Benigna Aquina mladšího byl jedním ze spouštěčů protestů, které vedly ke změně režimu a útěku rodiny Marcosových do USA. Administrativa prezidenta Reagana jim zajistila bezpečné opuštění země.
Bujaré utrácení první dámy Imeldy Marcos (stále naživu ve věku 97 let) za umění, oblečení, šperky a nemovitosti bylo také jedním z důvodů revoluce roku 1986, kvůli které musela rodina zemi opustit. Tisíce párů značkových bot, co davy našly po vniknutí do prezidentského paláce, se staly součástí filipínského politického folklóru. Odhaduje se, že Marcosovi ze země odčerpali miliardy dolarů. Část těchto peněz směřovala i do nemovitostí na Manhattanu. Právě tam přišla Imelda do kontaktu s Donaldem Trumpem, tehdy významným newyorským realitním magnátem. Trump na svou starou známost nezapomněl. Při prvním oficiálním hovoru se svým současným filipínským protějškem se Trump Bongbonga Marcose zeptal: „Jak se má Imelda?“ Spojené státy a Filipíny byly v období studené války za Marcose staršího blízkými spojenci. Dosavadní kroky Marcose mladšího ukazují, že v této tradici hodlá pokračovat.
Filipínské ostrovy jsou i nadále ohništěm čínských námořních provokací. Vliv v zemi je pro ČLR velmi důležitý. Země má přes 7 000 ostrovů na pomezí Pacifiku a Jihočínského moře. Zároveň disponuje bohatými přírodními zdroji.
Jestli se Saru Duterte podaří odvolat, prezident Ferdinand Marcos mladší bude moci využít svou pravomoc nominovat na viceprezidentskou pozici náhradu. Dosazení nového, jemu blízkého viceprezidenta by sice jeho výkonnou moc zásadně nerozšířilo (hlavní rolí viceprezidenta je sloužit jako potenciální náhrada za hlavu státu), Peking by ale přišel o věrného spojence v nejvyšších patrech politiky strategicky významné země.
Článek Children of Dictators Fight for the Philippines. Fate of VP Sara Duterte Will Affect both U.S. and China se nejdříve objevil na European Values Center for Security Policy.
]]>Článek XYZ se nejdříve objevil na European Values Center for Security Policy.
]]>Poland warns against TikTok while posting on it
Článek XYZ se nejdříve objevil na European Values Center for Security Policy.
]]>Článek Kanał Zero se nejdříve objevil na European Values Center for Security Policy.
]]>Článek Kanał Zero se nejdříve objevil na European Values Center for Security Policy.
]]>Článek Taiwan’s Drone Gamble: Defense Budgets, Asymmetric Warfare, and Lessons from Ukraine se nejdříve objevil na European Values Center for Security Policy.
]]>Foto: Unsplash.com
Opozicí kontrolovaný Legislativní jüan (tchajwanský parlament) schválil 14. srpna vládní rozpočet na rok 2026 s výdaji ve výši 93 miliard dolarů, a to s bezprecedentním 350denním zpožděním od okamžiku, kdy jej vládní kabinet poprvé předložil. Rozpočtová vyjednávání se přitom odehrávají v kontextu téměř dva roky trvajícího politického patu mezi vládní Demokratickou pokrokovou stranou (DPP) a opozičními Kuomintangem (KMT) a Tchajwanskou lidovou stranou (TPP), které v parlamentu společně disponují většinou. Díky tomu je opozice schopna efektivně blokovat významnou část vládní agendy.
Z pohledu bezpečnostní a obranné politiky Tchaj-wanu však zasluhuje zvláštní pozornost několik dalších aspektů celé věci. Vládní rozpočet na rok 2026 zahrnuje téměř 2 miliardy dolarů na rozvoj a pořizování bezpilotních prostředků – tzv. dronový rozpočet (drone budget). Důležitější však je, že zvláštní balíček ve výši 6,6 miliardy dolarů, známý také jako speciální dronový rozpočet (special drone budget), zůstává neschválen poté, co vleklá jednání, při nichž padlo 14 různých protinávrhů, nedospěla ke shodě. DPP prosazuje dlouhodobé a stabilní financování prostřednictvím speciálního dronového rozpočtu, který by podle ní během několika následujících let poskytl větší flexibilitu a předvídatelnost, zatímco opozice tvrdí, že financování podléhající každoročnímu legislativnímu schvalování by zajistilo přísnější kontrolu. Jelikož však schválení speciálního dronového rozpočtu, stejně jako jeho konečný rozsah a struktura, zůstávají nejisté, je Kuomintang (KMT) opět obviňován z toho, že v rámci politického soupeření drží obranu země jako rukojmí. A to v době, kdy může být rychlost přijetí potřebných opatření klíčovým faktorem pro zajištění dostatečné připravenosti.
Z hlediska budování obranných schopností ostrova jde přitom o významnou položku. Speciální dronový rozpočet měl být původně součástí tzv. speciálního obranného rozpočtu navrženého především za účelem financování zbrojních nákupů bezprecedentního rozsahu od Spojených států. V rámci snahy prolomit politický pat však byla tato část z návrhu vyňata a vláda se s opozicí dohodla, že speciální dronový rozpočet bude následně projednán samostatně. Jeho účel se přitom výrazně liší od již schváleného dronového rozpočtu. Zatímco ten je zaměřen především na rozvoj domácího dronového průmyslu a nákup zejména neletálních bezpilotních prostředků, speciální dronový rozpočet má financovat pořízení více než 200 000 sebevražedných a zhruba 1 500 průzkumných dronů a přibližně 1 300 dalších bezpilotních systémů. Vládní DPP sází na předpoklad, že v případě pokusu Čínské lidové republiky (ČLR) změnit status quo v Tchajwanském průlivu by masové nasazení dronů mohlo významně zkomplikovat čínské vojenské operace. Cílem by bylo především přesytit bojiště levnými a početnými bezpilotními prostředky, narušit schopnost protivníka efektivně využívat početní převahu a zvýšit náklady i rizika případného útoku do té míry, aby agresor nebyl schopen Tchaj-wan vojensky ovládnout. Na rozdíl od ukrajinského bojiště by se však klíčové bitvy sváděly nejspíše na moři.
To, že byl dronový rozpočet schválen v rámci vládního rozpočtu na rok 2026 v plné výši bezmála 2 miliard dolarů – tedy v podobě, v jaké jej předložil vládní kabinet – nicméně představuje pro řadu pozorovatelů překvapení. Jde totiž o jedno z mála témat, na němž se vládní kabinet dokázal s opozičními stranami shodnout. Klíčovou roli přitom sehráli právě poslanci opozičního KMT. Ten byl domácími politickými oponenty i zahraničními pozorovateli opakovaně kritizován za to, že otázky národní bezpečnosti využívá jako nástroj politického boje. Jedním z důvodů sporů měla být obava KMT, že významná část společností, do nichž měly směřovat vládní prostředky – vč. financování speciálního dronového rozpočtu –, je politicky blízká vládní DPP. Naopak firmy, které jsou blízké KMT mají rozsáhlé investice v ČLR, čímž se v soutěži o tyto prostředky automaticky diskvalifikují.
Podstatnější je však širší bezpečnostní kontext. Tchaj-wan v současnosti čelí silnému tlaku ze strany Pekingu. Čínské lodě téměř nepřetržitě operují v okolí ostrova a prakticky permanentně zde provádějí nejrůznější formy hybridních námořních operací. Jejich cílem je mimo jiné postupně normalizovat čínskou přítomnost v okolních vodách a vytvářet dojem, že ČLR zde legálně uplatňuje svou jurisdikci. Tchaj-pej zároveň čelí tlaku ze strany mezinárodního společenství. Zejména administrativa Donalda Trumpa opakovaně dává najevo, že Tchaj-wan musí pro zajištění vlastní obrany udělat více. Je proto pravděpodobné, že KMT od části svých původních požadavků ustoupil z kombinace politických, bezpečnostních a diplomatických důvodů.
Do logiky asymetrického válčení zapadá také nově oznámená spolupráce Tchaj-wanu se Spojenými státy v oblasti dronových technologií. Americký startup Vatn Systems a tchajwanský výrobce zbraní NCSIST podepsaly memorandum zahrnující domácí masovou produkci podmořských modulárních dronů S12 a systémů velení a řízení využívajících umělou inteligenci. Podstatou projektu je opět sázka na kvantitu. Cílem je masově vyrábět relativně levné systémy, které by Tchaj-wan mohl nasadit v počtech, jež by pro protivníka bylo obtížné účinně eliminovat. Jedná se však o dvousečnou zbraň. Tyto prostředky by mohly výrazně zlepšit schopnost Tchaj-wanu sledovat aktivitu čínského námořnictva a pobřežní stráže a monitorovat hrozby vůči kritické podmořské infrastruktuře, včetně podmořských kabelů. V případě otevřeného konfliktu by však jejich hlavním úkolem bylo odepřít ČLR možnost získat kontrolu nad Tchajwanským průlivem.
Tchaj-wan již disponuje vlastními programy vývoje podmořských dronů, spolupráce s americkými firmami však může přinést odlišný model založený na levnějších systémech vyráběných ve velkých počtech. Nakolik by se přitom roje podmořských dronů ukázaly jako účinné v rámci skutečné námořní kampaně, zatím zůstává otevřenou otázkou. Jde totiž o koncept, který dosud nebyl v reálném konfliktu v obdobném rozsahu testován. Ukrajinská zkušenost však naznačuje, že bezpilotní systémy mohou představovat zásadní nástroj úspěšné obrany proti početně i materiálně výrazně silnějšímu protivníkovi. Vybudování robustního domácího průmyslu bezpilotních systémů tak bude pro Tchaj-wan v příštích letech jedním z klíčových prvků jeho bezpečnostní a obranné – tzv. „dikobrazí“ – strategie, přičemž dostatečné a dlouhodobě stabilní financování bude nezbytným předpokladem jeho úspěšného rozvoje. Demokratickému světu by tak ostrov posléze mohl nabídnout konkurenceschopnou alternativu k čínskému dronovému průmyslu, který je momentálně v oboru lídrem. Právě proto bude důležité, zda, kdy a v jakém rozsahu se podaří pro schválení speciálního dronového rozpočtu nalézt politickou shodu.
Článek Taiwan’s Drone Gamble: Defense Budgets, Asymmetric Warfare, and Lessons from Ukraine se nejdříve objevil na European Values Center for Security Policy.
]]>Článek Russia Looks East, Japan Protests se nejdříve objevil na European Values Center for Security Policy.
]]>Foto: Generováno AI, ChatGPT
Mezi Japonskem a Ruskou federací propukla nová diplomatická krize. Současný konflikt vyvolala návštěva ruského prezidenta Vladimira Putina na ostrov Iturup (japonsky Etorofu), který je předmětem územního sporu mezi Tokiem a Moskvou. Iturup, největší ze čtyř ostrovů nárokovaných Japonskem, leží na jižním okraji Kurilského souostroví, které je od roku 1945 pod ruskou kontrolou. Spor je dlouhodobým zdrojem napětí a zůstává hlavní překážkou uzavření formální mírové smlouvy mezi oběma zeměmi.
Tokio považuje takzvaná Severní území (北方領土) za nedílnou součást Japonska, a proto Putinovu přítomnost na ostrově ostře kritizovalo s varováním, že po tomto incidentu bude obtížné obnovit rusko-japonské vztahy. Zdá se však, že Kreml chtěl touto návštěvou vyslat několik větších signálů.
Spor o Severní teritoria se týká Iturupu, Kunaširu, Šikotanu a Habomajských ostrůvků, z nichž nejbližší leží méně než čtyři kilometry od Hokkaidó. Moskva tvrdí, že se tato území legitimně stala sovětským vlastnictvím po druhé světové válce, kdy se Japonsko vzdalo Kurilských ostrovů. Japonsko však namítá, že Šimodská smlouva z roku 1855 stanovila rusko-japonskou hranici severně od Iturupu, a tudíž předmětná území nespadala do nároků, kterých se později vzdalo. Tokio tyto čtyři ostrovy považuje za historicky japonské teritorium, které před rokem 1945 nikdy nebylo pod ruskou kontrolou a v současnosti se nachází pod ruskou okupací. Pozoruhodné je, že ačkoliv sovětsko-japonská společná deklarace z roku 1956 ukončila válečný stav a obnovila diplomatické vztahy, nevyřešený spor o svrchovanost dodnes brání oběma zemím v uzavření mírové smlouvy.
Ve světle těchto skutečností, 13. srpna se odehrála Putinova cesta na Iturup (přibližně 100 kilometrů od Hokkaidó) což byla jeho první návštěva Kurilských ostrovů za 26 let u moci. Návštěva prezidenta sama o sobě představuje silné symbolické uplatnění svrchovanosti, neboť sporné území prezentuje jako běžnou součást ruského státu. Skutečnost, že se Putin oblasti dříve vyhýbal navzdory politice Moskvy od roku 2013 zaměřené na posilování Dálného východu, odrážela její politickou citlivost a význam pro budoucí mírovou smlouvu. Změna tohoto přístupu naznačuje, že Kreml již prosazuje svou suverenitu nad ostrovy jako nezpochybnitelnou, namísto snahy zachovat smířlivější vztahy s Japonskem.
Pouhý den předtím navíc Putin sledoval cvičení ruské Tichomořské flotily v okolí ostrova Sachalin, západně od Kuril, čímž své cestě vtiskl jednoznačný vojenský rozměr a demonstroval, že Moskva i nadále věnuje velkou pozornost své východní hranici. Děje se tak v době širšího vojenského posilování regionu, kde Rusko pořádá bojová cvičení a rozmisťuje moderní pobřežní raketové systémy, včetně odpalovacích zařízení Bastion, a to napříč Kurilami i přímo na Iturupu.
Návštěva rychle vyvolala (vzájemnou) diplomatickou reakci formou odvetných opatření. Tokio si předvolalo ruského velvyslance, Moskva však japonský protest odmítla s tím, že se její prezident může po ruském území pohybovat bez omezení. Kreml následně předvolal japonského velvyslance a ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov dále eskaloval rétoriku, když Japonsko obvinil z uplatňování „otevřeně agresivní, militaristické linie“. Ruští představitelé zároveň výslovně spojili zhoršování vzájemných vztahů s příklonem Tokia k Západu a jeho podporou Ukrajiny a varovali, že jeho pokračující pomoc Kyjevu může vztahy s Moskvou dále poškodit. Konfrontace tak zároveň slouží jako varování Japonsku, že jeho politika vůči Ukrajině má své důsledky.
Navzdory pokračující válce v Evropě Rusko svá východní území neponechává stranou. Putinova návštěva poukazuje na rostoucí strategický význam Dálného východu v době, kdy se Moskva obrací směrem k Asii a Arktidě v reakci na zhoršující se vztahy s Evropou. Oblast Rusku poskytuje přístup k Tichému oceánu, přírodním zdrojům a stále významnějším partnerům, jako jsou Čína a Severní Korea, zatímco Moskva zároveň posiluje svou vojenskou přítomnost v regionu.
Putinovu návštěvu Iturupu lze proto chápat jako vyslání tří vzájemně propojených signálů: Japonsku, že Moskva považuje svou svrchovanost nad ostrovy za nevyjednatelnou; širšímu regionu, že Rusko hodlá upevňovat svou pozici asijské mocnosti; a konkrétně představitelům v Tokiu, že jejich podpora Ukrajiny bude mít negativní dopad na vztahy s Ruskem.
Článek Russia Looks East, Japan Protests se nejdříve objevil na European Values Center for Security Policy.
]]>Článek Zhu Rongji’s Death and China’s Nostalgia for the Reform Era se nejdříve objevil na European Values Center for Security Policy.
]]>Foto: Ču Žung-ťi (druhý zleva), místopředseda Čínské státní hospodářské komise a budoucí premiér (1998–2003), v čele čínské delegace na Evropském sympoziu o managementu, předchůdci Světového ekonomického fóra v Davosu, 1986. Zdroj: Flickr
Minulý týden se Čína rozloučila s jedním ze svých nejvýznamnějších ekonomických reformátorů. Bývalý premiér Ču Žung-ťi (朱镕基) zemřel ve věku 97 let po blíže nespecifikované nemoci. Prezident Si Ťin-pching (习近平) a další členové Stálého výboru politbyra se 18. srpna zúčastnili přísně kontrolovaného rozloučení a kremace na Revolučním hřbitově Pa-pao-šan v Pekingu. V širším centru Pekingu byla zároveň posílena bezpečnostní opatření.
Veřejné projevy smutku byly přísně monitorovány, zejména pokud byly nostalgické po reformně orientovaném období 90. let a po počátku 21. století, kdy za vlády prezidenta Ťiang Ce-mina (江泽民) působil Ču jako premiér (takzvaná éraŤiang–Ču).
Čínská státní média Čua popisují jako „vynikajícího člena strany, prověřeného a loajálního komunistického bojovníka a vynikajícího proletářského revolucionáře, státníka a představitele strany a státu“. Tato formulace odpovídá oficiálním konvencím, jimiž se řídily i nekrology bývalých premiérů Li Pchenga (李鹏, 1928–2019) a Li Kche-čchianga (李克强, 1955–2023). Čuův nekrolog je však delší a obsahuje také explicitní ocenění jeho osobnosti. Popisuje ho jako člověka, který měl odvahu říkat pravdu, přijímat odpovědnost a neusilovat o zvláštní výsady.
Přestože byl během vlády Mao Ce-tunga (毛泽东) dvakrát perzekvován – v roce 1957 byl během Kampaně proti pravičákům označen za „pravičáka“ a vyloučen z KS Číny a během Kulturní revoluce (1966–1976) byl poslán pracovat na venkov – zůstal KS Číny loajální. Po politické rehabilitaci po Maově smrti se vrátil k tvorbě hospodářské politiky.
Ču se stal jedním z hlavních architektů a realizátorů čínských ekonomických reforem 90. let a počátku 21. století. Jako starosta Šanghaje a tajemník stranického výboru města v letech 1987–1991 prosazoval restrukturalizaci průmyslu, rozvoj infrastruktury a rozvoj oblasti Pchu-tung, čímž pomohl položit základy vzestupu Šanghaje jako mezinárodního finančního centra. Později jako vicepremiér a premiér sehrál rozhodující roli při dokončení vyjednávání, která vedla k vstupu Číny do Světové obchodní organizace v roce 2001.
Reformy však přinesly také významné sociální a fiskální náklady. Restrukturalizace státních podniků vedla k masivnímu propouštění, zatímco inflace v roce 1994 dosáhla přibližně 24,3 %. Daňová reforma z téhož roku posílila příjmy centrální vlády, zároveň však ponechala místním samosprávám rozsáhlé výdajové povinnosti. To přispělo k fiskální nerovnováze a postupně k větší závislosti místních samospráv na prodeji pozemků a zadlužování.
Jako pravá ruka Ťiang Ce-mina byl Ču znám svým tvrdým a pragmatickým přístupem, díky němuž si vysloužil přezdívku „premiér železné pěsti“. Zemřel jen několik dní předtím, než si KS Číny 17. srpna připomněla sté výročí Ťiangova Ce-minova narození. Hned následující den se konalo rozloučení s Čuem. Načasování těchto událostí posílilo nostalgii veřejnosti po éře Ťiang–Ču, která byla spojena s rychlým hospodářským růstem, tržně orientovanými reformami a otevíráním se světu.
Nostalgické vzpomínky však často přehlížejí výše zmíněné náklady a negativa ekonomických reforem a namísto toho pouze vyzdvihují přínosy tehdejšího ekonomického boomu, větší otevřenost globální ekonomice a styl vedení, který působil otevřeněji a lidštěji.
Ču odešel z funkce v roce 2003, a přestože poté již nebyl politicky aktivní, zůstal až do své smrti jedním z nejpopulárnějších čínských představitelů.
Jeho popularita přesahovala hranice Číny. Ču byl mezinárodně respektován pro své bezprostřední, otevřené a často humorné výměny s novináři, při nichž navíc často prokazoval pozoruhodně dobrou znalost angličtiny.
Ču Žung-ťi byl součástí generace představitelů KS Číny, kteří byli pronásledováni za Maa, ale později byli rehabilitováni a následně povoláni do čela projektu reforem a otevírání se světu. Tato generace, do níž patřil i Teng Siao-pching (邓小平) a Ťiang Ce-min, pomohla transformovat čínský ekonomický systém, integrovat zemi do globálního obchodního systému a položit základy několika desetiletí rychlého růstu.
Současné čínské vedení však pečlivě kontroluje, jakým způsobem se na bývalé představitele na veřejnosti vzpomíná. Úřady citlivě reagují na možnost, že by se veřejný smutek mohl proměnit v kritiku současného politického uspořádání. V roce 1976 přispěl veřejný smutek nad úmrtím premiéra Čou En-laje (周恩来) k takzvaným „událostem 5. dubna“. A v roce 1989 pak pomohla smrt bývalého generálního tajemníka KS Číny Chu Jao-panga (胡耀邦) podnítit demonstrace, které nakonec vyvrcholily masakrem na náměstí Nebeského klidu.
Článek Zhu Rongji’s Death and China’s Nostalgia for the Reform Era se nejdříve objevil na European Values Center for Security Policy.
]]>Článek XYZ se nejdříve objevil na European Values Center for Security Policy.
]]>NASK ostrzega przed TikTokiem. Najważniejsze urzędy wciąż mają tam konta
Článek XYZ se nejdříve objevil na European Values Center for Security Policy.
]]>Článek iDnes se nejdříve objevil na European Values Center for Security Policy.
]]>Článek iDnes se nejdříve objevil na European Values Center for Security Policy.
]]>